Zpopelňování v průběhu tisíciletí

Krásná stavba - krásné prostředí - krásná myšlenka

V roce 1978 se město Zlín připojilo k městům, která zřídila pro sebe i pro daleké okolí krematorium - důstojný stánek rozloučení s odcházejícími.

Co tvůrčího důvtipu a uměleckého citu se zde uplatnilo. V krásném prostředí Lesního hřbitova vznikla instituce krásná nejen svým posláním, ale i svým vzhledem.

Zlínské krematorium je ovšem v historii pohřbívání žehem teprve dítětem, sotva poznávajícím svět. První stopy pohřbívání žehem pocházejí již ze sedmého tisíciletí před naším letopočtem. První písemné zprávy z Antiky. Pohřbívání žehem se rozšířilo od antických Řeků k Římanům a odtud s římskou civilizací do celé Evropy.

Staří Řekové pohřbívali své zesnulé obojím způsobem - do země i žehem. Podobně i Římané znali oba způsoby, ale postupně se stále větší oblibě těšilo zpopelňování. Na konci republikánské éry Říma již převládalo a široké oblibě se těšilo až do 3. století našeho letopočtu. Existovala soukromá mauzolea bohatých a rodinná žároviště, těšící se všeobecné úctě. Zpopelněni byli Cicero, Brutus, Pompeius, Augustus, Tiberius i Nero.

Nejen pohřební obřady, ale i sám žeh, byly krásné. Zesnulí byli ošetřováni vonnými substancemi, spolu s nimi bylo páleno kadidlo, ke zpopelňování se používalo vonných dřev, oheň byl veden pečlivě a čistě, obřad byl doprovázen hudebními a jinými uměleckými produkcemi. I chudí byli důstojně zpopelňováni. Skromněji, ale jejich popel byl vždy pečlivě shromážděn, uložen do urny a ta byla obřadně pohřbena.

Širokým rozšířením zpopelňování zesnulých však není poznamenána jen antika. Zpopelňováni byli Frankové, germánské kmeny, Skandinávci. Byly nalezeny zbytky po zpopelňování Vikingů na kýlech jejich lodí. U Hannoveru bylo odkryto popelnicové pole s více než deseti tisíci urnami. Archeologické nálezy prozrazují pohřbívání žehem i na celém území osídleném Slovany.

Nástup křesťanství v prvních stoletích našeho letopočtu pohřbívání žehem omezil, protože jedním z jeho základů je víra ze zmrtvýchvstání. Roku 785 francký král Karel Veliký zpopelňování zakázal pod trestem smrti a tento zákaz byl v křesťanské Evropě respektován více než 1 000 let.

Výjimky byly zcela mimořádné. Spalování zesnulých se provádělo pouze při epidemiích moru a při jiných katastrofách.

Od 15. do 17. století byli hromadně zpopelňováni padlí ve válkách a oběti moru či zemětřesení v řadě italských měst. Zpopelňováni byli padlí ve francouzsko-pruské válce v letech 1870-1871. V habsburské monarchii platil přísný zákaz pohřbívání žehem až do jejího konce.

Ve východní Asii se zpopelňování šířilo s buddhismem. V Japonsku začalo v 7. století. Japonští historikové popsali zpopelnění více než čtyřiceti císařů a jejich manželek do začátku 17. století. Od starověku je zpopelňování převládajícím způsobem pohřbívání v Indii. Věří se, že rozptýlení popela zesnulých v tocích posvátných řek ulehčuje dosažení nirvány.

S rozvojem městské civilizace se začal ve městech projevovat nedostatek půdy. Ten se dotkl i pohřebišť, pro která se nadále nedostávalo míst, která jim byla již z počátků křesťanství vyhrazena poblíž kostelů a klášterů.

Kremace byla známa z historie a z Východu a po celý evropský středověk o ní s různou odvahou hovořili vědci, lékaři a hygienici. Znovuzavedení pohřbívání žehem v Evropě se stalo aktuálním v 19. Století. Vyslovovali se pro ně Tomaso Campanella, Mattia Naldi, Goethe, Schiller i bratři Grimmové. O pohřbívání žehem bylo diskutováno na mezinárodních lékařských kongresech v roce 1869 ve Florencii, 1871 v Římě, 1876 v Drážďanech, 1891 v Londýně, 1894 v Budapešti a 1897 v Moskvě. Vědecké i společenské autority se vždy vyslovovali pro ně. Bohužel jiné autority a mocní tehdejšího světa dokázali pohřbívání žehem brzdit.

Historii současných krematorií otevřel rok 1874. Je významný dvěma událostmi. V platnost vstoupil nový italský zdravotní zákon, který jako první v křesťanském světě povolil zpopelňování zesnulých v krematoriích. Téhož roku německý inženýr Frederic Siemens postavil a vyzkoušel žároviště koncepcí blízké současným kremačním pecím. Roku 1876 začalo sloužit veřejnosti první novodobé krematorium v italském Milanu.

Pro kremační hnutí v naší vlasti jsou důležitými mezníky léta 1883, kdy byla zpopelněna první Češka v krematoriu Gotha v Německu, 1885, kdy byl založen první kremační spolek v Rakousku-Uhersku "Die Flamme" (Plamen), 1899, kdy byla v Čechách založena "Společnost pro spalování mrtvol" a 1909, kdy byl založen spolek "Krematorium". Významným počinem bylo v roce 1914 uvedení do provozu "Prvního českého národního krematoria v Chicagu" v péči Českého krajanského spolku.

Roku 1915 byla zahájena, a roku 1917 dokončena, stavba krematoria v Liberci - prvního krematoria v Čechách. Prvních obřadů a prvních zpopelnění se toto krematorium dočkalo až po 28. říjnu 1918 v samostatné Československé republice. Roku 1921 začalo fungovat první krematorium v Praze na Olšanských hřbitovech, roku 1925 staré krematorium v Ostravě a roku 1926 staré krematorium v Plzni. Od roku 1933 je v provozu krematorium v Karlových Varech a roku 1934 začalo fungovat staré krematorium v Ústí nad Labem.

Populární se stala myšlenka pohřbívání žehem v Československu po roce 1945. Celá řada měst se snažila prosadit výstavbu krematorií a celé řadě se to podařilo. Nejvíce moderních krematorií bylo postaveno mezi rokem 1960 a 1980. Mezi ně patří i krematorium města Zlína, jedno z nejkrásnějších, ne-li nejkrásnější vůbec.