O historii zlínské kroniky

Městem podle potřebných atributů se Zlín stal v roce 1397, ale místní historik a rodák Dr. K. Stloukal vystopoval existenci jeho základů až do XIII. století. S naší městskou kronikou se však setkáváme až ve druhé polovině minulého XX. století.
Přitom české kronikářství a písmáctví má bohatou tradici. Již v době získání zlínských městských práv se Čechové mohli více než sto let poučit z Kosmovy Kroniky české. Její autor Kosmas, děkan pražské kapituly, sepsal toto velké duchovní dílo na sklonku svého života v r. 1119 a věnoval je ,,svým – tj. Čechům všem. " Toto úctyhodné kronikářské dílo mělo pak řadu věrohodných následníků – ať již jde o Kroniku tak řečeného Dalimila (její originální fragment byl v pařížské aukční síni v březnu 2005 pro ČR vydražen za 10 mil. Kč. Není to určitě malý obnos, ale podle historika Třeštíka ,,jsme si koupili kus dějin a uložíme ho do pokladu Království českého"), ale i další méně známé K. Zbraslavskou či Husitskou až po populárně pojatou Českou kroniku Václava Hájka z Libočan z r. 1541.

Kultivovaný návod k vedení všech typů kronik ,,podle bavorského vzoru" vycházel v srpnu 1835 z nařízení kultuře a vědám přejícího nejvyššího purkrabího Karla hr. Chotka. Ten ukládal ,,všem městům, městysím, světské a duchovní vrchnosti vedení a založení pamětních knih od 1. 1. 1836" – sice se zdůrazněním jejich pravdivosti – ale pouze v řeči německé či latinské. Tím se výrazně zúžil okruh případných tvůrců – místní inteligenci představovali pouze kněží a kantoři. Navíc byla striktně vyžadována v zápisech naprostá loajalita vůči vrchnosti. Kontrolní církevní i vrchnostenské orgány měly ve své pracovní náplni ,,ničení" všech tomu odporujících pamětních záznamů.

1920 - 1938

Vznik samostatného ČSR v říjnu 1918 probudil i potlačované národní touhy a urychleně přivedl na svět řadu zákonů, oživujících národní historii, kulturu a dějiny. Zákon o Pamětních knihách obecních č. 80 byl schválen již 30. 1. 1920. Byl mimořádně stučný, ale výstižný. Ukládal v několika větách založit pamětní knihu v každé obci a ustavit kronikáře(letopisce). Vládní nařízení 169/32 Sb. – až o 12 let později – pak již zabíhalo do značných podrobností – vč. povinnosti zapisovati události pravdivě, věrně a věcně za bezprostředního dozoru letopisecké komise a umožnění ,,vyložení Pamětní knihy k veřejnému nahlédnutí na městském úřadě nejméně jednou za 3 roky po čtrnáct dní jdoucích za sebou".

Podle plošné ministerské kontroly bylo poté v r. 1935 konstatováno, že z celkového počtu více jak 15 tisíc obcí v ČSR pouze 13 % vlastní kroniku nevede. O Zlínu se v dané souvislosti přímo nepsalo, ale z výstřižkové části baťovského archivu - z noticky Českého slova ze 30. 6. 1937 – je zřejmé, že ,,Kronikářem zlínské obce jmenovala městská rada Josefa Spáčila z redakce Zlína, současně byli za členy letopisecké komise navržení pp. Č. Hybler, ředitel Živnostenských škol aj. Hradil, ředitel Baťovy školy práce". Tento rok pak připomíná v Archivu na Klečůvce ojedinělý strojopisný svazek naší Kroniky (bez uvedení autora). Na 44 stranách pojednává o právním základu nedávno vzniklého Velkého Zlína a o průběhu opětného zvolení D. Čipery 1. 7. 1938 starostou. Pak se kronika celé čtvrt století nepsala.

Podstatně viditelněji probíhalo kronikaření v původně samostatných a daleko menších obcích, které se v průběhu XX. století postupně připojovaly do velké městské zlínské rodiny. Ještě v dobách císařství začal psát kroniku Kudlova v r. 1897 rolník Zajíček. Jaroslavice ji mají od r. 1906. V dalších obcích se jejich psaní ujímali především vlastenečtí učitelé a psali je
i několik let po spojení se Zlínem. Např. v Malenovicích se za 50 let v období 1919 – 1969
na tisíci stránkách třísvazkové letopisné knihy podíleli 4.

1938 - 1945

Okupace s protektorátním zřízením a místními donašeči znamenala pro obecní kroniky
a jejich tvůrce doslovnou pohromu. Již v říjnu 1940 přišlo nařízení o jejich povinném soustředění v zemských archivech. Po kronikářích se žádalo, aby zpětně od r. 1918 nově psané stránky byly již v patřičném souladu s Heydrichovou představou ovládnutí českomoravské kotliny.

1945 - 1989

K prvnímu poválečnému legislativnímu zásahu došlo v září 1950 s vyvrcholením postupně zdokonalované Sbírce instrukcí 69 421/55. Ideologický manuál detailně stanovil systém vedení kronik vč. Přísežné oddanosti a věrnosti komunistickému režimu a jeho vůdcům. V tomto duchu došlo i k založení místní letopisné Pamětní knihy. Stalo se to až 18 let po válce, na třetí pokus. To se jí ujal učitel František Mach. Od listopadu 1963 se tak definitivně začaly psát řádky městské gottwaldovské kroniky.

Kronika města Gotwaldova zachycuje události od r. 1963 do listopadu 1989 v 25 svazcích s více jak 5 600 stranami, z per pěti autorů. Některé její stránky bylo nutno přepsat, aby odpovídaly komunistické pravdě vítězů. Stalo se tak především ve svazku r. 1968. ,,Pravdivé" vylíčení vstupu vojsk a následné okupace ,,na furt" znamenalo nejen výměnu a přepsání stránek, ale i výměnu kronikáře - V. Cekotu nahradil O. Fric. Všechny svazky překypujíohromujícími úspěchy našich pracujících v průmyslu, stavebnictví a zemědělství, což poněkud kontrastuje s reálem prázdných regálů a frontami na maso či nedostatkové zboží. Ale o tom se socialistická kronika příliš nešíří.
1989 - současnost

Léta od návratu demokracie popisuje Zlínská kronika ve 20 svazcích na 3 000 stránkách od roku1990 do roku 2009.

Zdroj: Magazín Zlín, leden 2008, Magazín Zlín 2009, duben, ing. Jan Lamper