Po dotazu: „Kdo chce kafíčko?“ všechny usadila k narozeninovému stolu a během povídání pečlivě dohlížela na to, aby měl každý vše k jídlu i pití a neodešel, aniž by ochutnal všechny dobroty. U společného stolu zasedl i její syn, snacha a o generaci mladší sousedka, ve které má věrnou kamarádku. Ta ji každý den navštěvuje, pomáhá jí v každodenním životě a je jí nablízku.
„Setkání s paní Novákovou bylo velmi příjemné a inspirativní. Je velmi srdečná a skvělá hostitelka. Přestože zažila pohnuté historické události, které většina z nás zná už jen z učebnic, i bolestné osobní ztráty, dodnes překvapuje nadhledem a činorodým přístupem k životu,“ řekl náměstek primátora města Zlína pro sociální oblast Vojtěch Volf, který jubilantce předal za město dárkový balíček vybraných potravin a květiny.
Marie Nováková je pamětnicí mimořádně bohatého období našich dějin. Narodila se v prvních letech Československé republiky za prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, prožila druhou světovou válku, únorový převrat v roce 1948 i následný komunistický režim. Obzvlášť tady jsou její vzpomínky pohnuté, protože komunisté velmi uškodili jejímu manželovi. Pamatuje si okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, sametovou revoluci v roce 1989 i vznik samostatné České republiky v roce 1993.
Během svého dlouhého života zažila také nebývalý technický a společenský pokrok. Jako dítě neměli v domě zavedenou elektřinu, často jedli vestoje z jedné společné mísy a do kina šla poprvé ve čtrnácti letech.
„Šli jsme pěšky pět kilometrů do Rožnova. Bosky. Autobus jezdil málo. Boty jsme si obuli až tam, abychom si je šetřili,“ uvedla Marie Nováková, která ve stejném věku jela poprvé i vlakem. To, když jela na zkoušky do Baťovy školy práce, aby se přiřadila ke zlínským mladým Baťovým ženám, které se připravovaly na budoucí povolání. Osudový moment přijetí ji natrvalo usadil ve Zlíně. U Baťů potkala budoucího muže, se kterým založila rodinu a dala život dvěma synům. Nejraději měla práci šičky. Svůj největší díl pracovního života pak strávila v punčochárně.
„Zvyknout si na baťovský režim byl kumšt, ale nestěžuji si,“ podotkla při vzpomínce.
Dětství Marie se vyznačovalo chudobou, ale také radostí. „Neměli jsme žádné takové pochoutky (ukazuje na bohatý narozeninový stůl, na jehož přípravě se podílela). Jablka jsme si mohli k jídlu u sedláka nasbírat, ale nesměli jsme je trhat. Maso maximálně jednou týdně, ze kterého se uvařila polévka a maso nakrájelo pro všechny. Jedlo se, co se urodilo, hlavně brambory, luštěniny a zelí. Knedlíky a těstoviny pro nás byly drahé. Měla jsem krásné mládí. Když vzpomínám, vždy říkám, že jsme byly šťastné děti, neznaly jsme pamlsky, všichni jsme na tom byli podobně a nezáviděli jsme si,“ řekla.
Zajímavá je i její vzpomínka na Vánoce. Stromeček jim z důvodu omezeného místa visel od stropu dolů nad stolem, kolem kterého se jako početná rodina scházeli. Ona a dva sourozenci, rodiče a rodina s deseti dětmi, u kterých určitou dobu bydleli.
Co přispělo k dožití tak vysokého věku, se těžko odhaluje. Její maminka takové štěstí neměla, zemřela krátce po 50. roce života. Oslavenkyně se netají tím, že si dopřává každé ráno i večer slabou půlku slivovice a v jídle se nikterak neomezuje.
„Já mám ráda bůček a peprná jídla. Jíst mi chutná, ale nepřiberu. Nevybírám si. Na čokoládu jsem nebyla zvyklá, ale sladké si dám. Ráda si dobře uvařím, na co mám chuť,“ uvedla.
Paní Nováková ale nežije jen vzpomínkami, třebaže má výbornou paměť a o svém bohatém životě ráda vypráví. Čas věnuje domácnosti a stále se hrdě snaží být co nejvíce soběstačná. Chce zůstat ve svém bytě, kde si sama obstarává řadu běžných věcí i vaření. Umyje i okno a ráda vyrazí na procházku či na nákup, i když se jen těžko smiřuje s tím, že si pro jistotu musí vzít hůlku. Zajímá se také o společenské dění. S lítostí prožívala zkázu 34. budovy, kterou pozorovala z lavičky z Jižních Svahů.
Ačkoliv je paní Nováková optimisticky založená, někdy se také neubrání smutku. Manžel František jí zemřel před 38 lety a pochovat musela i jednoho syna. Třebaže jí často dělá společnost mladší syn, který už mimochodem ve zdraví oslavil osmdesátku, a další potomci, přiznává, že dlouhověkost není jednoduchá. „Paní doktorka mně řekla, že jsem zdravá, že pro mě léky na žití nejsou. Ale já jsem už dlouho sama,“ posteskla si a zmínila smutnou realitu vysokého stáří, že nemá své vrstevníky a v rodné Dolní Bečvě už nemá ani žádné příbuzné či známé. „Když jsem tam naposledy přijela, tak jsem sháněla, jestli tam žije někdo, koho jsem znala ze školy. Nikde nikdo. Ani dům jsem nepoznala, byl celý přestavěný.“
Přesto ji to do rodného kraje stále velmi táhne a pokud jí to zdraví dovolí, plánuje se tam v září s kamarádkou vydat na dovolenou.
Na společné fotografii zleva: náměstek Vojtěch Volf, kamarádka paní Kašíková, jubilantka, syn, snacha, pracovnice pro občanské záležitosti Klára Čuříková z Odboru kanceláře primátora.
Zpět na všechny články
563