Tovární budovy

V roce 1894 založili na zlínském náměstí sourozenci Baťovi, Antonín, Anna a Tomáš, obuvnickou dílnu. Po složitých peripetiích zejména finančního charakteru se stal jediným majitelem firmy Tomáš Baťa a začíná pozvolna budovat své obuvnické impérium.

Základem nového města se stala továrna. Počáteční fáze neplánovitého rozvoje továrny vyvrcholila výstavbou první tovární budovy naznačující pozdější pojetí výrobních budov. Účast architektů zde ještě není zaznamenána, i když Gahurova spolupráce od 20.let 20.století je velmi pravděpodobná.
V roce 1906 vzniká první předzvěst standardní výrobní budovy, rozměry 60 x 20 m, třípodlažní, dřevěné sloupy a stropy, neomítané zdivo, zaklenuté okna (byla zničena při bombardování v roce 1944) pod vlivem Baťových zkušeností z Ameriky.

Rok 1918 - další typ: 80 x 20 m, pětipodlažní,ocelové sloupy, pracovalo v ní 1300 lidí. Do roku 1923 takto byly postaveny ještě dvě budovy. V roce 1923 byla postavena moderní kruhová cihelna s kapacitou 10 milionů cihel ročně s vlečkou do závodu.

V roce 1924 začala přestavba stávající továrny, staré budovy se asanovaly a nahradily se novými.
Zlomový rok pro stavební činnost firmy Baťa byl rok 1927, kdy byl vyvinut jednotný systém železobetonového skeletu nejprve s čtvercovými, od roku 1930 s kruhovými sloupy a s modulovým rozpětím 6,15 m x 6,15 m, realizovaný pomocí posuvného bednění. Počet podlaží půdorysných rozměrů 3 x 13 polí se pohyboval od dvou do pěti. Obvodové cihelné neomítané zdivo s velkými členěnými okny a s přiznaným nosným konstrukčním systémem se stalo průvodním znakem jednotné zlínské architektury. Koncepce užívaného standardu uvolnila obvodové stěny a umožnila tak dokonalé prosvětlení celé pracovní plochy. Tímto systémem koncepce objektu se dospělo k uvolnění vzájemné závislosti mezi stavební a technologickou částí objektu, tedy respektování principů univerzality, opakovatelnosti, variability a flexibility stavební a technologické části. Typizované průmyslové objekty byly řazeny šachovnicově do větších výrobních souborů a vzájemně propojeny dopravním zařízením. Jejich racionální "výroba" vedla k relativně nízkým investičním nákladům. Výstavba pětipodlažního objektu o rozměrech 80 x 20 m trvala od výkopu po kolaudaci 5 měsíců! Takto byly postaveny všechny nejdůležitější budovy v továrně včetně vrcholného díla architekta Karfíka, zlínského funkcionalismu i československé meziválečné architektury, správní budovy firmy Baťa.

Baťovská éra končí prakticky ihned po válce, nicméně tradice stavění v tomto duchu pokračuje i nadále a doznívá až na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Továrna byla spojeneckým bombardováním v listopadu 1944 značně poničena. Už v roce 1946 vypracoval arch. J. Voženílek nový generel továrny a následně nový typ výrobní budovy se zvětšenými krajními poli (7,85 m), který byl realizován jako budovy č. 14 a 15. Zcela zničený centrální sklad obuvi byl nahrazen novým (Kubečka, 1949 - 1955) se špičkovou technologií.

Byla realizována centrální válcovna, obnoveno energetické centrum výstavbou tří chladících věží ve tvaru hyperbolického paraboloidu a především veskrze experimentální stavbou 140 m vysokého železobetonového komína (Hruban, Šťastný, 1950). Po válce je už v n.p. Svit postavena celá řada nových výrobních objektů, jejichž vrcholem je "dvojče" výrobních budov č. 32 a 33 (Přikryl, 1987). Energetika jak továrny, tak i samotného města je vyřešena výstavbou nejprve plynové kotelny a později teplárny s fluidním bezemisním spalováním (obě arch. Jungwirthová, 1994 resp. 1996). Především ztráta východních trhů se podepsala na rozpadu někdejšího obuvnického kolosu. Svit se rozdrobil na desítky malých firem.